Freiheit

Já ty staré krámy prostě miluju, ať jsou odkudkoli! Na rozdíl od mé nejoblíbenější nejmenované osobní asistentky z oblastní Charity v Trutnově, která si nikoliv bezdůvodně říká Éro. Při každé návštěvě barvitě líčí, jak by s těmi nepraktickými lapači prachu udělala krátký proces. Jenže taková čistka v jarmaře je pro staromilce jako vytrhnout si kus živého masa z těla. Ke každému tomu kousku mám osobní citový vztah a v zasutém koutku paměti v poslední přihrádce vpravo dole i nějaký kratičký příběh. Dříve než je zapomenu docela, naťukám je bukvu po bukvě do klávesnice s výstižným jménem Genius. Mě zas už od dětství říkali debile, tak se navzájem pěkně doplňujeme. A když už máme ty internety - šup s tím na web! Tak jako dávají influencerky, youtuberky a blogerky z okruhu nudících se mamin na instáč nebo fejs každé škubánky, které se jim podaří ukuchtit, tohle je zase moje slabůstka. Schránkám a krabičkám na přehledné uspořádání drobných předmětů se dnes odborně říká organizéry a neobejde se bez nich žádná skříňka nebo šuple v kanceláři, dílně ani v kuchyni. Pračlověk Janeček to měl jednodušší. Co našel, to sežral (dámy prominou). Jakmile však lidé začali „chramostejlit" do zásoby nebo jak říká přítel Jindra „do lezerva", potřebovali nádoby, pytle a vaky, bedny a bedýnky, krabice, lahve a hrníčky. S rostoucím smyslem pro estetiku vznikly ozdobné schránky s víčkem na všechno možné. Ty úplně miniaturní se často prodávaly jako upomínka z poutí nebo suvenýr z výletního místa. O důvod víc si je schovat jako vzácnou relikvii. A jsme doma! Co dnes vyhazujeme jako papírový, plechový, umělohmotný a já nevím jaký balast, bývalo z ušlechtilejších materiálů a naše babičky to schraňovaly. Prostě na památku. Občas se nějaký takový artefakt objeví ve starožitnictví opatřený cenovkou s třemi nulami na konci a náhodný kolemjdoucí se chytá za hlavu: „Vidíš mámo! Přesně takovouhle pikslu jsme vloni po bábě vyhodili do popelnice". Znalec dokáže rozpoznat, že ne každá dózička je prodejná, ignorant mávne nad zbytečnými nepotřebnými šmuky rukou jako ostatně nad vším. Těch několik postižených náhodných čtenářů stejné krevní skupiny se možná i pokochá. Bez příběhů je to ale jen snůška antikvárních kousků z nabídky nějakého pochybného second handu. Tož, tady jsou:

Pro podniky odkázané na energii vodních toků nebývaly pohromy spojené s povodněmi nic neobvyklého. Historky vandrovních chasníků „ze starého mlejna" jimi byly protkané stejně jako zápisy v obecních kronikách. Několik katastrof postihlo i brusírnu dřeva na vzácném snímku z mnohatisícového souboru fotografií a pohlednic uložených v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově. Toto bohužel nedatované foto neznámého autora lze spatřit mezi asi dvěma sty vybranými exponáty na v pořadí druhém cyklu šířeji koncipovaných výstav nazvaných „Trutnovsko na starých fotografiích a pohlednicích". Vernisáž proběhla ve čtvrtek 20. března 2025 a výstava potrvá do 19. 10. 2025. Původní Hoferova brusírna na horním toku Úpy v sevřeném údolí někdejší samostatné obce Maršov III byla zřízena někdy v druhé polovině 19. století u domu s původním číslem 33, zakresleném již na indikační skice stabilního katastru z roku 1841, i když jeho historie je jistě starší. Majitelé se často střídali. Ještě na přelomu století měl podle sčítání obyvatel v roce 1900 brusírnu propachtovanou maršovský rodák vrchní mistr Johann Posner *9. 12. 1838. Pracovali tam v dělnických profesích i jeho tři synové.

Podle nepsaného zákona schválnosti další informace se obvykle objeví až po zveřejnění článku. Každý zkušený badatel dobře ví, že žádná stopa nemusí být poslední, pokud není opravdu poslední. Kvalitní vyčerpávající text je nutné tak říkajíc doslova vysedět. Staří zbrojnoši podmiňovali svou účast v boji podmínkou tří M. Udržet meč, moč a myšlenku. Mě už i ta myšlenka činí potíže. Času je málo a voda stoupá, jak praví klasik. Tak může se někdo divit, že spěchám? Díky svobodskému rodákovi Františku Teichmannovi žijícímu v Lanškrouně a výsledkům jeho pátrání však jako honicí pes větřím dál.

Emil Bönsch (8. prosince 1882 Velká Úpa - 9. února 1972 Ehrwald) z rozvětveného rodu podnikavých krkonošských horalů, předválečných majitelů mnoha vrcholových bud a hotelů je v očích současníků neprávem tak trochu ve stínu svého slavnějšího mladšího bratra Eugena Bönsche (1. května 1897 Velká Úpa - 24. července 1951 Ehrwald). Osudy spolumajitele Luční boudy, rakousko - uherského leteckého esa z Velké války a propagátora bezmotorového létání na Bílé louce jsou zájemcům o historii v poslední době dostatečně zpopularizovány i českými autory. V archivu Muzea Podkrkonoší v Trutnově se však nachází vzácná pohlednice s pamětní deskou Emila Bönsche na neopracovaném přírodním kameni vedle původní Klínové boudy, která vyhořela v roce 1970 patřící v meziválečném období rovněž rodině Bönschů. Dnes je pomníček rozvalený a ze svahu trčí jako memento jen zbytky podstavce. Kovová tabulka s německým textem zmizela již dávno. Současné napjaté sousedské vztahy na celé enklávě a zlé jazyky živí absurdní šuškandu, že kámen nechala odstranit správa Krkonošského parku údajně, aby do něj v mlze někdo nenarazil. Přitom za Bönschův pomyslný nehynoucí pomníček by se dal považovat jediný dochovaný exemplář vyhynulého kulíka hnědého, jehož vycpaninu daroval Emil, sám zručný preparátor jako jeho strýc Johann Krkonošskému muzeu ve Vrchlabí z ohromné sbírky vycpanin z Luční boudy v roce 1931. O sedm let později celá sbírka nenávratně shořela spolu s Luční boudou.

...a ukazuje svou tvář prastarou. Je podobná té, kterou tak dobře znám, jen se podívej je to Krakonoš sám - mám odvahu zaparafrázovat tklivý doják Jirky Grossmanna vždycky když na mě sedne tesknice a zatoužím jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou. Svatá pravda, Jirko. Málo je míst, kde staré lásky naráz uplavou. Tatam je Bílý kříž i ta laskavá náruč. Jen měsíc a starý bělovousý brach Krakonoš jsou věční. Variací na únorového militantního maršála krkonošských skřítků bez hlavy je v mé fantazii hlava Jeho Majestátu bez těla. Nic není nemožné, jak hlásá jedna z dotěrných televizních reklam. I když v nabídce není pranic morbidního, ale docela nevinný drobný barevným smaltem zdobený starožitný odznáček. Stylizaci portrétu horského Pantáty s vlajícím plnovousem a čírem šedivých kadeří do tvaru měsíčního srpku vidí možná jen hrstka nás krakonošofilů se sklonem k somnambulismu a přebujelou obrazotvorností.

Klukovské touhy se nijak nemění. Už na začátku minulého století si pubertální pacholci se všemi pěti pé pohromadě přáli být popelářem, podnikatelem, potápěčem, penzistou nebo pilotem. Zejména báječní muži na létajících strojích byli v těch pionýrských dobách letectví velkými vzory. Snad proto se už mezi prvními úspěšnými vojenskými letci z první světové války najde početná řada rodáků z Krkonoš v čele s leteckým esem Eugenem Bönschem (1897 - 1951) z Luční boudy. Jistě není bez zajímavosti, že jeho neméně slavný bratr Emil se řeznickému řemeslu učil u svobodského mistra Etricha. Svoboda nad Úpou se ráda pyšní vazbou na leteckého konstruktéra světového jména Igo Etricha (1879 - 1967) s hodně hlubokými rodovými kořínky nebo krátkou pracovní epizodou jeho nejznámějšího pilota žacléřského rodáka Karla Illnera (1877 - 1935) v místní Bräunlichově strojírně. Hrdina nepřestává být hrdinou, ani když se narodí v sousední vesnici. Pestrý životní příběh přímého účastníka Velké války, který přežil v mundúru poražené Monarchie nutno nahlížet bez plané a bezvýsledné polemiky kdo splnil slova přísahy a kdo zradil. Dějiny píší vítězové. Čest patří osobnímu hrdinství i na opačné straně fronty a nemusí to být pouze jména z pomníků padlých.

Bez ohledu na známost úsloví o oplácení zla dobrem v podobě nabídnutého chleba podsouvané Ježíši, jeho znění prý v biblickém textu Nového zákona nenajdete ani při velmi pozorném čtení. Mezi bezbožnými obyvateli České kotliny platí spíš údajné rčení Žižkova současníka a obdivovatele, husitského hejtmana Zbyňka Buchovce z Buchova - kdo do tebe kamenem, ty do něho větším. Ten vratký oslí můstek k zajímavému šutru, opravdovému a nečekanému dárku od jedné konkrétní dámy se mi zdál schůdnější než první poetická myšlenka: „Když na polici leží zajímavá drúza a ne a ne přijít líbající múza je to pro zoufalého psavce hrůza". Jsem ve věku, kdy si mohu dovolit přijímat dárky od žen naprosto bezostyšně. A nemusí to být milenky, ctitelky ani přítelkyně. Prostě se to tak někdy vyvrbí, že mě chce nějaká útlocitná duše potěšit. Někdy je to kus salámu, jindy sklenička domácí marmelády. Ty znalé vyštrachají starou pohlednici s Krakonošem z krabice dopisů po babičce nebo dědův sokolský odznak.